Muzeum čs. opevnění z let 1935-38 Majdalena

V roce 1935 vzniklo Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako hlavní orgán pro realizaci opevnění. Další orgánem byla tzv. Rada pro opevňování (RO). Inspirací se stala tehdy slavná francouzská Maginotova linie. S Francií měla ČSR spojenecké smlouvy a byla hlavním spojencem. Opevnění se budovalo jako těžké (TO) a lehké (LO). Maginotova linie byla stavěna již ve 20.letech a v druhé polovině 30.let byla přeci jen už zastaralou. To si rychle uvědomili i naši pevnostní specialisté z ŘOPu a tak po prvních sedmi objektech u Ostravy (první MO - S 8 byl postaven již v prosinci 1935) se všechny další objekty TO budovaly již podle nové vlastní konstrukce. Každý bunkr byl originálem vyprojektovaným pro daný prostor a terén. Bunkry byly dvoupatrové – horní patro bojové a spodní týlové. Hlavní výzbroj představovaly protitankové kanony vz. 36 a dvojčata těžkých kulometů vz. 37. Navíc měl každý objekt zpravidla dva pancéřové zvony pro pozorování, řízení paleb hlavních zbraní a obranu okolí bunkru lehkými kulomety ZB 26. TO se stavělo v několika odolnostech, z nichž u nejvyšší IV. byla síla stěn a stropu 3,5 m železobetonu. Páteří opevnění se měly stát dělostřelecké tvrze, které tvořilo několik samostatných těžkých bunkrů postavených v nejvyšší odolnosti IV. navzájem propojených podzemím, přičemž v podzemí byla celá kasárna – ubikace, sklady, nemocnice, agregáty atd. Speciálními objekty tvrzí byly dělostřelecké sruby pro 3 houfnice a dělostřelecká otočná a výsuvná věž. Tvrzí mělo být 15, ale do osudného Mnichova se stihlo stavebně dokončit 5, další byly rozestavěné, přičemž oněch 5 ještě nebylo zcela bojeschopných. Celkem se všech objektů TO postavilo 267.

Lehké opevnění se zprvu budovalo rovněž podle Francie jako vz. 36. Jednalo se o bunkry, které tvořila jedna místnost s dvěma nebo třemi střílnami namířenými přímo k nepříteli. Měly velmi mnoho nevýhod a tak byl opět vymyšlen vlastní vz. 37. U toho, stejně jako u TO bylo využito boční palby, která umožňovala vytvoření palebné přehrady, bunkry se mohly navzájem krýt a střílet i do týlu, přičemž nebyly ohroženy čelním postřelováním děly nepřítele umístěných ještě mimo dostřel pevnostních kulometů. Rozestupy v linii byly 100 až 200 m, přičemž za první linií – tzv. sledem, mohla po asi 50 – 150 m následovat další, i několik. Podél celé linie se táhla protipěchotní a protitanková překážka, vždy tak, aby mohla být na každém metru postřelována z objektů. Linii pak ještě dotvářely spojovací zákopy a okopy pro další kulomety a protitankové kanony.

Vchod do bunkrů je vždy lomený s ochranou střílnou pro pušku nebo pistoli. Nejdříve je třeba překonat mřížové dveře a za nimi pancéřové s pistolovou střílnou. Kulomety byly do hlavních střílen upevňovány pomocí speciálních lafet, které umožňovaly jednoduchou manipulaci se zbraní a přesnou palbu pomocí panoramatické mapky s ukazatelem i za tmy či mlhy. U každé hlavní střílny byl umístěn stropní zrcátkový periskop pro pozorování okolí. Při střelbě vznikaly jedovaté zplodiny, které byly z objektu vytlačovány ručním ventilátorem a plechovými lapači nad zbraněmi. Pro obranu hluchých prostorů kolem bunkru byl v týlové stěně zabetonován granátový skluz s rychlouzávěrem. Pro každý kulomet uložený v bunkru byla předepsaná dotace munice 10 – 15 000 nábojů, zčásti průbojných proti obrněné vozbě. Proviant mohl být v bunkru až na 10 dní. Spojení s týlem a okolními bunkry obstarávala světelná signalizace pomocí periskopů, praporky, smluvenými výstřely, polními telefony a později měly být dodány i radiostanice. Všechno popsané vybavení naprosto postrádaly starší objekty vz.36.

Zvenku byl objekt opatřen kamufláží nátěrem či barevnými omítkami, kolem celého bunkru byla zbudována jednoduchá protipěchotní překážka, na stropě byly umístěny háky pro uchycení maskovací sítě, kterou tvořily přírodní materiály – větve, tráva… Na týlovou stěnu přivrácenou k nepříteli byla navíc navršena kamenná rovnanina pro ještě větší zesílení bunkru a zemní zához. Ten pak byl i se stropem objektu zadrnován.

Na rozdíl od TO je již LO typizované. U řopíků (lidový název objektů vz.37 podle ŘOP) to byly základní typy: A – dvoustřílnový pro boční palby, posádka 7 mužů, B – dvoustřílnový s jednou střílnou pro boční a jednou pro čelní palbu, posádka 7 mužů, C – jednoduché zesílené kulometné hnízdo se střílnou pro čelní palbu, posádka 2 muži, D – jednostřílnový pro boční palbu, posádka 4 muži, E – jednostřílnový pro čelní palbu, posádka 4 muži. Typy A a B se dále lišily podle úhlu, který svíraly jejich střílny, tak typu A náležely varianty: A - 120, A - 140, A - 160, A - 180, A - 200, A - 220. Typu B: B - 80, B - 90, B - 100. Všechny objekty kromě typu C mohly být postaveny v zesíleném provedení, které se používalo pro otevřený terén. Pak byla síla čelní stěny 120 cm, bočních a týlových 80 cm a stropu 100 cm. Takový objekt bezpečně odolával dělostřeleckým granátům do ráže 15,5 cm. Typy A a B mohly být podle svažitosti terénu postavené jako šikmé, nebo dokonce lomené. Všechny typy kromě A pak ještě mohly být provedeny v zrcadlově převrácených variantách. Vojenský projektant tak měl k dispozici skládačku z desítek možných typů, ze kterých vybral ty nejvhodnější pro daný terén. Stavělo se z kvalitního železobetonu. Pevnostní beton měl předepsanou pevnost v tlaku 450 kg/cm² přičemž se dosahovalo až 700 kg/cm². Pro srovnání – při stavbě prvoválečné francouzské pevnosti Verdun byla předepsaná pevnost betonu 100Kg/cm². První sled linie byl tvořen především typem A. Ostatní typy nacházely uplatnění především v dalších sledech a zhušťovaly tak palebnou přehradu, podporovaly první sled čelní palbou a vykrývaly hluchá místa v linii.

Objektů LO bylo postaveno zhruba 10 000, z čehož bylo asi 870 zastaralého vz.36.

Opevnění se budovalo od roku 1935 na hranicích s Německem, především na severu. Vyprojektováním vz. 37 odpadla výstavba TO v četných oblastech, kde ho vz. 37 dokázal nahradit. V roce 1938 se tak již opevnění stavělo na všech hranicích s Německem a zčásti i Polskem a Maďarskem. Zabezpečení hranic s Rakouskem se prozatím spokojilo s několika liniemi vz. 36 a delší linií vz. 37 na jižní Moravě, která nebyla chráněna pohraničními horami. Jiná situace nastala po anšlusu Rakouska v březnu 1938, kdy bylo připojeno k hitlerovskému Německu. Urychleně započalo opevňování i jižní hranice včetně výstavby TO na jižní Moravě. Pohraniční opevnění bylo budováno ve dvou liniích od sebe vzdálených zhruba 20 – 50 km. Kromě toho byly budovány i vnitrozemské linie, které měly posloužit při ústupu armády na východ. Tak byla budována Pražská čára a Vltavská linie a v plánu byla linie na česko - moravském pomezí a moravsko - slovenském pomezí. Mezi státní hranicí a linií opevnění měly operovat jednotky SOS – Stráže obrany státu, složené z vojáků, četníků, státních policistů a finančníků. Měli po vypuknutí války zdržet nepřítele dokud neproběhne mobilizace a nebude obsazena hlavní linie. A právě tito muži nesli hlavní tíhu bojů se sudetoněmeckými povstalci v roce 1938.

Dne 23.září 1938 byla prezidentem republiky vyhlášena všeobecná mobilizace, která se ukázala jako mohutná demonstrace českého lidu ochotného bránit vlast. Bohužel jsme byli ale zrazeni našimi dosavadními spojenci, především Francií v Mnichově a vláda byla donucena přijmout požadavky na odtržení pohraničí, které pak bylo zabráno mezi 1. a 10.říjnem. V té době nebylo ještě zcela opevnění dokončeno. V liniích byly mezery, druhá záchytná linie byla postavena jen z části. Na opevnění byl vyčleněn rozpočet 11 mld. korun, z kterých se stihly proinvestovat 4 mld. Většina objektů byla v září 1938 obsazena jen nouzově, protože chybělo speciální vybavení. I tak ale byla čs. armáda v roce 1938 velmi vážným protivníkem německého Wehrmachtu, který byl tehdy jen slabě vyzbrojen  a opevnění bylo i přes svojí nedokončenost bojeschopné.

Mnichovskou zradou padly do rukou Hitlera celé linie opevnění. To tak ztratilo v nových hranicích smysl a práce na něm byly zastaveny. 15.března 1939 vstoupila německá vojska do Prahy. Stalo se tak na hrubý nátlak Hitlera na prezidenta Háchu, že jinak bude bombardována Praha. Tehdy se bránila jen malá posádka kasáren ve Frýdku - Místku. Výsledek byl asi 25 mrtvých Němců a vysoký počet raněných proti jednomu lehce zraněnému českému vojákovi. Hitler se bál českého povstání a proto dal příkaz k likvidaci opevnění na území Protektorátu. Ve vnitrozemí se tak dochovalo jen pár bunkrů, které zachránilo bezprostřední umístění u staveb, mostů a podobně.

Po válce bylo v pohraničí opevnění reaktivováno po nástupu komunistů k moci. V bojovém stavu proti „imperialistickému“ západu je udržovali až do roku 1990.